Skalka – třešnička na dortu okrasné zahrady
Je léto a to je nejvhodnější doba svou zahradu zvelebovat. Ti z nás, kteří ještě nepropadli kouzlu malých kousků divočiny v zahradě – skalek – možná uvažují, zda se pustit do budování alpina, jak se jim také říká. Pro ně přinášíme několik rad.
Stavba skalky
Při stavbě skalky si musíme nejdříve upravit půdu a důkladně vyčistit pozemek. Je-li půda těžká, musíme do základu dát štěrk, suť, hrubou škváru a vůbec materiál, který nám udělá půdu propustnou, s dostatečnou drenáží.
Teprve na tento materiál dáme vrstvu ornice. Je—li zem příliš písčitá, musíme do ní přimíchat buď těžší zem, nebo rašelinu. Celý terén upravíme tak, aby byl mírně zvlněn. Zásadně nepoužívejte směs různých druhů kamenů. Nejčastěji je na skalku používán kámen, který se vyskytuje v blízkém či širším okolí zahrady. Často se však vyplatí přivézt si kámen z větší dálky, zato krásný a vhodný pro rostliny. Když je nouze, jde se do lomu. Ovšem takovému kameni trvá léta, než je omšelý a pěkný. Proto je lepší se projít kolem lomu po jeho okrajích a nasbírat zde kameny zvětralé, omšelé, s nepříliš ostrými hranami.
Pěšinky v takové skalce nezakládáme, oporou nohy jsou kameny. Jakou funkci mají kameny?
Kameny musejí zabránit rozplavování půdy. Každý kámen musí být do země zapuštěn tak, aby pevně seděl. Nesmí se hnout, jestliže na něj stoupneme. Nesmí být také postaven na špičku, poněvadž tak ho nikde v přírodě nenajdeme. Ke stavbě skalky v přírodním stylu používáme kameny přiměřeně velké. Nikdy nestavíme z drobných kamenů. Aby skalka vypadala přirozeně, musejí se jednotlivé kameny na sebe vázat a vzájemnou vazbou různě velkých kamenů musejí být spojena i jednotlivá patra skalky. Při vázání kamenů pamatujeme na spáry, protože mnohdy právě do těchto spár sázíme některé druhy rostlin, které žádají umístění v těsné blízkosti kamene, jako například lomikámen. U každého kamene je nutno uvážit, jak má být ve skalce uložen a představit si, jak by asi ležel v přírodě. Tak má být také zasazen do skalky. Že do skalky nepatří různobarevné kameny, trpaslíci, hrady a podobně, je snad samozřejmé.
Suché zídky
Na prudších svahových pozemcích stavíme místo skalek suché květinové zídky. Jsou trvanlivé a rozšiřují plochu zahrádky.
Využíváme je k výsadbám různých polštářových skalniček, které sázíme do spár mezi kameny a na korunu zídek. Suchými zídkami je nazýváme proto, že jednotlivé kameny nespojujeme betonem nebo maltou, nýbrž prostory mezi kameny vyplňujeme jen zemí.
Na suché zídky používáme kameny jen hrubě opracované. Nesmějí být ani příliš velké, ani drobné. Výška se řídí výškou zídky. Nejvhodnější jsou ploché kameny, vysoké 8 až 15 cm, a to hlavně opuka, rula, břidlice a vápenec, nevhodné jsou rychle zvětrávající kameny a kámen, který nasává mnoho vody. Výška zídky se řídí sklonem svahu. Může být pouze 30 až 40 cm vysoká, podle potřeby však i 2 m. Vhodnější je zřídit raději několik zídek za sebou, aby nebyly vyšší než 1 m. Z estetického důvodu také není vhodná příliš dlouhá zídka v jednom směru. Je lépe vytvořit určitý systém zídek nestejně vysokých. Šířka zídky se řídí nejen výškou, ale í jakostí půdy. Ve vazčí půdě stačí 30—40 cm, v písčité půdě 60 cm. Aby celá zídka unesla váhu terénu, muší mít mírný sklon dozadu, na 1 m výšky asi 5 až 20 cm.
Než začneme zídku stavět, vytvoříme základy. Vykopeme malý příkop, podle povahy půdy hluboký 15 až 30 cm a široký podle šířky zídky. Dno příkopu musí být pevné, z rostlé země. Na to dáme až do roviny terénu vrstvu drobných kamenů, které spojíme maltou nebo betonem, aby základ zídky byl pevný. Vrstvy nad zemí děláme nasucho. Kameny neklademe vodorovně, ale mírně šikmo dozadu, aby voda, která zatéká při větších deštích za zídku, nevyplavovala zem mezi kameny. Aby vzhled zídky byl přirozenější, neděláme jednotlivé vrstvy ze stejně vysokých kamenů, střídáme kameny vyšší s nižšími. Kameny je potřeba vázat jako cihly při stavbě, aby nad svislou spárou byl kámen a nikoliv opět spára. Spáry mezi kameny, vodorovné i svislé, děláme asi 1 až 2 cm široké a v pravidelných vzdálenostech ponecháváme 8 až 10 cm široké mezery, do nichž sázíme polštářové skalničky.
Nemusíme se obávat, že rostliny zídku rozruší. Právě naopak, kořenovými baly se zem mezi spárami upevní tak, že se nevyplavuje dešťovou vodou. Kromě toho kořeny ulpívají pevně na kamenech, a tím celou zídku zpevňují.
S půdou si vyhrajeme
Skalničky neboli alpinky mají nejrozdílnější požadavky na prostředí a ošetřování. Založení skalky na zahrádce a pěstování skalniček vyžaduje znalosti a hodně práce.
Půda často rozhoduje o zdaru nebo nezdaru pěstování skalniček. Je velice důležité, aby půda nebyla zaplevelená ani příliš výživná, aby vřesovištní rostliny měly půdu kyselou a podobně. Když chceme pěstovat vápnomilné rostliny, musíme celou část skalky, kam je budeme sázet, při zpracování půdy vyvápnit. Provedeme to tak, že namícháme do země v příslušné části skalky drť z vápence a v nouzovém případě starou maltu z bouračky. Do té části skalky, kde budeme pěstovat vřesovištní rostliny, musíme dát vrstvu vřesovky a lesní hrabanky doplněné rašelinou, nejméně v takové vrstvě, jak velké jsou kořenové baly všech vřesovištních rostlin, které budeme do skalky vysazovat.
Některé druhy skalniček, zvláště ty, které rostou v horách mezi kameny nebo přímo v morénových drtích, mají jeden dlouhý kůlový kořen, který se jen spoře rozvětvuje. Takové sázíme mezi spáry a ještě jim připravíme propustnou, porézní spodinu tím, že do země, kde je vysadíme, namícháme drobnou čedičovou nebo cihlovou drť o velikosti 3—5 mm. Pro rostliny vysokohorské, pocházející ze skalnatých stanovišť a rostoucí v morénových sutích, musíme připravit zvláštní směs písku, drobné kamenné drti, drnovky či vřesovky. Aby co nejméně trpěly vlhkem, dáváme kolem kořenů místo země drobnou kamennou drť. Pro rostliny, které žádají dostatek humusu, přidáme do země buď starou dobře uleželou listovku, nebo rašelinu a v některých případech, zejména když jde o rostliny z horských luk, i drnovku. Míchání směsí:
lehká humózní směs pro suchomilné rostliny = 1 díl listovky, 2 díly štěrku, 1 díl písku
univerzální směs pro většinu alpínek = 1 drnovka, 1 listovka, 2 štěrk, 1 rašelina, 1 písek
těžší směs (např. pro rod Primula,Gentiana) = 1 drnovka, 1 štěrk, 1 písek, 1 jíl.
Kdy je nejvhodnější skalničky vysazovat?
Skalničky se všeobecně předpěstovávají v hrnkách. Nejvhodnější dobou pro vysazování alpinek je časné jaro. Zvláště se to doporučuje pro pravou velehorskou květenu.
Vysazujeme-li brzy na jaře, zachytí rostliny jarní vláhu a za mírného slunečního záření, než přijdou letní parna, dobře zakoření. Vysokohorským druhům ihned po zasázení dáme na vrch půdy vrstvičku kamenné drti, která brání přesychání půdy a zároveň slouží jako drenáž proti nadměrnému vlhku. Po zasázení rostlinky důkladně zalijeme a pro první dny, než se usadí, je zastíníme.
Jak vysazené skalničky ošetřujeme? Především musíme dbát, aby se nerozšířily plevele. Odstraňují se již jako klíčící rostlinky, nikdy je nenecháme vykvést nebo dokonce vytvořit semeno. Když se nám mezi skalničky dostanou plevele vytrvalé, nebo dokonce plevele s podzemními oddenky, je velmi těžké se jich zbavit.
Kolem skalniček se musí půda kypřit malou ruční motyčkou, aby se nepoškodily rostliny. Polštářovým rostlinám se občas přidává zem, čímž se podporuje tvoření nových kořenů. K doplňování země se nebere kompost, ve kterém bývá vždy velké množství semen plevelů, nýbrž zahradní zem bez plevelů, raději s přídavkem písku, rašeliny a zetlelé listovky. V době velkých veder a suchých dnů se nesmí zapomenout na dostatečnou zálivku. Všem rostlinám, zejména však vysokohorským, prospívá mlžení. Koncem léta, když vysokohorské rostliny končí vegetaci, zálivku omezujeme, aby nezačaly znovu rašit. Avšak všechny zakrslé jehličnany a stálezelené rostliny, hlavně dřeviny, muejí dostat ke konci podzimu, není-li deštivé počasí, důkladnou zálivku. Po ní se přikryje půda kolem těchto rostlin vrstvou rašeliny a listí, aby tolik nepromrzla a aby se z ní voda nevypařovala.
U skalniček odstraňujeme odkvetlé květy, ovšem jen tehdy, když vzhled skalky hyzdí. Mezi skalničkami je mnoho druhů, které jsou dekorační nejen svým květem, ale i svými plody nebo semeny; jsou to například dryádka — Dryas octopetala, koniklec — Anemone pulsatifla a jiné.
S přicházející zimou se musíme postarat o ochranu choulostivějších, zvláště vysokohorských druhů. Poněvadž vzhledem k vysoké vrstvě sněhu se v přírodě probouzejí k životu značně pozdě, musíme je ve své skalce na zimu zastiňovat. Děláme to buď chvojím, nebo v zimě na ně naházíme vyšší vrstvu sněhu, aby se nad nimi déle udržel. Na jaře je odkrýváme co nejpozději a postupně, aby je prudké slunce nespálilo. Pokud jsou ve skalce vysazeny vřesovištní a stálezelené rostliny, musíme je rovněž v předjaří chránit před slunečním úžehem.
